Poprvé v roce 2003 jsme se rozhodli, že se pokusíme udělat nějaké tour. Myšlenka to byla hezká, realizace byla trochu složitější, ale nakonec se podařilo. Stejně tak se vydařilo i tour v roce 2004 do Litvy, Lotyšska a Estonska. Takže jsme jen čekali, kdy nás to opět přepadne a rozhodneme se opět využít kontaktů a vyrazit. Překážek bylo samozřejmě hodně – práce, škola, ale taky spolehlivé auto a dobrej aparát. Nakonec jsme se v lednu 2006 rozhodli, že něco podnikneme a že zkusíme trochu zaexperimentovat. Koukli jsme do mapy, vybrali jsme si Bělorusko a rozhodli se, že to zkusíme. Rozeslal jsem pár mailů a sehnal kontakt na mistra Dimu z města Baranovichi v Bělorusku a věci se slibně začali rozjíždět. Obeslal jsem také kamarády v Litvě a Polsku, kteří s koncerty neměli problém. Avšak na konci jara 2006 se v Bělorusku konali prezidentské volby a situace se jaksi dramatizovala. Protesty na ulicích v Minsku byli celkem drsně potlačeny a i náš budoucí hostitel Igor strávil několik dní ve vězení. V tom období jsme lehce začali přemýšlet o tom, zda-li má skutečně smysl jezdit do tak drsných podmínek. Dostali jsme několik kontaktů i na Ukrajinu a tak jsme začali připravovat ukrajinské koncerty. V červnu 2006 ale bylo jasné, že se situace opět dostala v Bělorusku do „standardních“ kolejí (jestli se teda o standardu dá mluvit). Takže v červnu již bylo jasný, že vyrazíme do Běloruska. Začali jsme shánět vízum, což byla kapitola sama pro sebe. Na netu jsem našel asi 20 různých způsobů, jak ho získat. Problém byl ale v tom, že nikdo pořádně nevěděl, co k tomu všechno potřebuju. Takže jsme se vydali na ambasádu do Prahy, kde jsme příliš nepochodili, nerozuměli jsme a tak jsme to riskly. Dima nám z Běloruska poslal „vouchery“, jakési papíry o potvrzeném ubytování v Bělorusku, vyplnili jsme několik formulářů a vyrazili opět do Prahy. Vízum jsme dostali 20.8., stálo 420 Kč / osoba a my jsme byli šťastní. Koncerty ale stále nebyli potvrzené. Nakonec asi 1.9. jsem dostal konečně všechno pod kontrolu. Jelenia Gora, Gizycko, Vilnus, Minsk, Baranovichi a Varšava. Toť byla naše cesta. V Litvě vyšel nakonec jen jeden koncert ze tří. Důvodů bylo několik – problémy s fašistama, problémy s prostorem, ale zřejmě taky lehce lenost naší promotérky, které se do toho sama namočila a chtěla nám s tím pomoci (původně měl dělat ty akce v Litvě někdo jiný). No nic, netruchlili jsme, měli jsme aspoň pár dní pro sebe. 8. 9. 2006 se konal první koncert. Ráno přijel z Prahy náš kamarád Jiřík alias Svraster, kterej měl na tour funkci tourmanagera (v té neobstál) a staral se o merchandise (česky prodej CD atd. J.) Ráno jsme blbli po Ústí a v 15 hodin jsme se v kompletní šestičlenné sestavě sešli u nás. Naplnili auto kompletním aparátem a vyrazili směr Děčín/Liberec/Jablonec/Harrachov na hranice. Na hranicích celníky lehce zamrazilo, že máme v pasech běloruské vísum, když zjistili, že jsme kapela, ihned nás pustili dál, nebyl problém. Projeli jsme horskou Sklarskou Porebou a asi v 19 hodin jsme dorazili do Jelení Góry. Klub jsme našli ihned, samozřejmě že jsme měl vytisknutej parádní tour itinerář s mapama a vším, co je potřeba. Majkl nás skvěle navedl a tak nenastal žádnej problém. Klub to byl pěknej, spíš squat ala Německý jugendcentra, akorát že tohle měl být první koncert zde. A povedlo se – lidí přišlo k našemu překvapení asi 150, což bylo víc než skvělé na první akci. Předčilo to naše očekávání a dokonce distro prodělalo menší šok. Měli jsme s sebou asi 35 CD, 40 kazet a 15 CD různých kapel. Hned zde se prodalo za 1500 Kč, což nás velmi potěšilo. Předkapelku (jestli se to tak dá říct) dělali chlapci ala Blink, jmenovali se GIP a velmi vzdáleně to připomínalo Inékafe v ranném stádiu až na to, že 2 členové byli skins. Ale příjemná kapela. Po nich jsme na to vlítli my a měli jsme radost, že jsme opět v klubovém prostředí. To je naše parketa, rozhodně. Koncert se vydařil, lidi pařili parádně a my jsme několikrát přidávali. Parádní začátek. A taky je na místě poděkovat chlapcům z Leniwce, že si s námi zahráli jednu píseň a zazpívali druhou. Fakt super, vydařené. Po koncertě samozřejmě pokračovala první a jako vždy největší pařba. Já jsem bohužel musel jít spát, jelikož druhý den jsme před sebou měli přejezd celého Polska. Krásná představa – šílenost. Brutalita, peklo. Tak to je. 750 km po malejch silnicích s kolejema. Ani sem nemoh usnout, ale pak se zadařilo. 9.9.2006 – vzbudili jsme se ráno v 7 hodin, samozřejmě jenom já, ostatní měli naspáno tak 3 hodiny a nebyli schopni se hejbat. Nanosil jsem aparát do auta, ke konci mi pomohl probouzející se Hrdla. V 8.00 jsme seděli v buse a frčeli směr Wroclaw. Tam jsme byli o hodinu později a najedli jsme se na benzínce. Polský benzínky se hodně zlepšili, skoro všude mají něco k jídlo a celkem i čerstvýho, takže jsme se nemuseli zdržovat ve stupidnim supermarketu, což by bylo na hodinu. Dali jsme kafe a frčeli dál. Bylo krásný počasí ne cestu, 20 stupňů, slunce. Frčeli jsme přes Lódz, pak jsme přejeli řeku Wislu a stále na sever. Asi v 17 hodin jsme byli v severopolském Olsztýně. Potom už to bylo jen 100 km do krásného Gizycka. Město uprostřed Mazurských jezer, fakt příjemný. Bylo parádní, dojet tam spolu se zapadajícím sluncem. Klub jsme našli okamžitě, opět pomohl náš pomocník touritinerář. Akorát jsme se divili, že adresa klubu je shodná s „Urzrad Pracy“. No nic, i tak se to dá dělat. Ve sklepech na úřadu práce byl klubík, zase po vzoru německého jugendcentra, místa pro volnočasové aktivity. Příjemnej prostor, parádní lidičky a dobrý veganský jídlo. Najedli jsme se, zajeli nakoupit pivka a jelikož se muselo končit v 22 hodin, vlastně jsme taky hned začali hrát. Lidí bylo samozřejmě míň, bylo to malé město a taky jsme hráli sami. Zvuk byl ale vynikající a tak se to vydařilo. Lidí přišlo sice jen asi 50 nebo 60, ale za to pařba to byla ukrutná. Asi nejlepší odehranej koncert na tour, lidi skákali, skinhedi skankovali na regé a prostě to byla příjemná atmosféra. V 22 jsme skončili, lidi nakoupili v distru, zejména placky a nášivky a my jsme spolu se skins vyrazili do nočního Gizycka. Zpívali jsme ze srandy Huberta Macháně a oni to kupodivu znali. Znali taky kapelu Bez Ladu a Skladu ze Slovenska. A mysleli si, že je to oi! Tak jsme je trochu vyvedli z omylu. Šli jsme k jezeru, byla dost velká zima, ale příjemný posezení, pokec a pivko. Nakonec nás chlapci naši zlatý dovedli do baru, kde jsme dali točený pivko. První na tour. Byla to Lomza. Dobrý. Nedobrý bylo, že do baru přišlo pár nácků a prudilo. Neptali se a Jiříkovi vzali cigáro, které měl za uchem a přitom mu to ucho málem utrhli. No nic, nakonec se to vyřešilo a my jsme raději razili do klubu, kde jsme spali. Usínali jsme asi v 2 hodiny ranní. Bilance? Já byl opitej, poprvé a naposled na tour. 10.9.2006 – Probuzení bylo šílený. Netušil jsem moc, co se dělo večer. Snad jen Jiřík říkal, že jsem usínal v tom nazi baru. Ale jinak pohoda. Probral jsem se, viděl jsem Hrdlu s Jirkou, jak sedí na peci a šel jsem si radši vyčistit zuby. Opět nastala už podruhé ta nechutná věc. Nošení aparátu. Naštěstí bylo už pár z nás vzhůru a tak to šlo celkem rychle. Dnes nás už čekalo to příjemnější. Nepotřebovali jsme dojet 750 km, ale jen dojet do Litvy, ubytovat se v nejkrásnějším městě Vilniusu a vyrazit na národní jídlo. Odjeli jsme asi v 9 hodin a cestou přes malé vesničky na severu Polska jsme potkali několik čápů, srn a takové té lesní havěti. Také stopař se našel, vzali jsme ho a zjistili jsme, že má asi nejodstátější uši na světě. Byl srandovní, ale my jsme se nesmáli, jelikož Jirků mu nabídl pivo a on ho ve vteřině vypil. Ted upil hooodně. V 11 hodin jsme byli v Suwalkách, téměř hraničním městě. Jeli jsme směr Litva, přes jeden malinkatej přechod, nedaleko města Sejny. Tam jsme ještě stačili zažít průvod drsnejch flanďáků a najíst se v hospodě. 3 z nás si dali standardní bigos – výtečnej. Kafíčko a hurá do naší země zaslíbené – Litvy. Hranici jsme přejli aniž by chlapci litevští koukli do pasů a frčeli jsme přes Lazdjiai, Alytus, Trakai do Vilniusu. Jelikož jsem tam byl již šestkrát, znám to skoro jako svoje boty a tak jsme rovnou směřovali do hotelu, kde jsme spávali již několikrát. Tentokrát bylo opět volnej a tak jsme si zaslouženě ubytovali ve sklepě a spali asi 2 hodiny, spíš teda relaxovali. Vykoupali jsme se (někteří) a pádili na jídlo. V tý hospodě jsme jedli už několikrát, vyždycky kvalitka. Jídlo bylo výtečný i tentokrát, ale obsluha dementní. Ale co naplat. Nechtěli jsme se zdržovat hledáním něčeho dalšího, jelikož jsme měli na jídlo asi jen hodinku. V 19 hodin jsme měli být v klubu. Tedy v klubu – byla to vegetariánská hospoda v centru jménem Balti Drambliai. Zahrádka hospody byla celá zastřešena deštníky, podium, prostě ideální místo. Nanosili jsme aparát a bylo to poprvé a naposled, co nás stihl pekelnej déšť. Ale šílenej. Ihned jsme byli promočeni, ale po chvíli zase vylezlo slunce a muzika mohla začít. My jsme jedli, pili a výtečně se bavili. Snad i proto, že v hospodě bylo přes 200 lidí a nehorázně moc známejch z dřívějška. Dokonce jsme zaregistrovali několik punx, co maj podomácku udělaný naše nášivky. První hráli místní borci Pendelis, takovej ska/punk se ságem, příjemný překvapení. Zahráli asi 10 songů a za půl hodiny bylo po všem. Druzí hráli opití borci a holky z Estonska – Soterios. Pokecali jsme s nima, dokonce jsme se dozvěděli, že hráli letos na Mighty Sounds, ve stejnej den. Jak je ten svět malej. Hráli sice dobře, ale děsně dlouho. Netuším proč, lidi to už přestávalo bavit a my jsme se těšili čím dál víc. Během 10 minut jsme se nachystali a spustili. Zvuk byl výtečnej, lidi pařili, prostě ideální stav. Bohužel ale po 6ti písních přišla majitelka, že dorazili policajti. Říkala, že to nebyli žádný „bastardos“, že prej byli slušný a prostě poprosili, abychom to ukončili. Zahráli jsme jeden song a za šílenýho řevu smutně opouštěli podium. Policajti navíc řekli, že kdybychom hráli před tim skáčkem z Estonska, bylo by to ok, jelikož to ska nebylo tak hlasitý. No nevadilo. Popili jsme a vyrazili jsme autem ještě do parku. Nakoupili jsme asi 20 lahváčů a pili a pili jsme, našli jsme kočku, bezdomovce, prošli asi milion zákoutí, milion uliček. Potkali jsme českou lektorku na univerzitě, která naučili 2 litevce výtečně česky. V 2 ráno se pomalu všichni balili a tak jsme jeli taky. Do hotelu jsme dorazili v pohodě, ale v nepohodě bylo to, co se dělo potom. Někdo z nás vymyslel, že se bude házet po pokoji všechno, co máme. Bylo to šílený. Házeli se kufry, slipy, trenky, trička, spacáky a deky. Prostě alles. Peklo skončilo ve chvíli, kdy Hrdla udeřil Mikla kufrem a on usnul. Pak jsme usnuli. A ráno tam byl nepředstavitelnej bordel. Šílený. Nikdo nevěděl, co kde má… 11.9.2006 – krásnej výroční den jsme začali uklízením svého oblečení a věcí. Měli jsme před sebou 3 volné dny, které jsme hodlali příjemně využít. Původně měli být koncerty, ale jak už jsem v úvodu napsal, nekonaly se. Nám to ale rozhodně příliš nevadilo, jelikož okolí litevského hlavního města je krásný – borovicové lesy, jezera, zámek Trakai. První den jsme nejprve vyrazili do města, na jídlo. Hrdla s Miklem si vybrali již navštívenou restauraci, kde byla ten den jiná, příjemnější, obsluha. My jsme vyrazili za dobrodružství do vegetariánské restaurace, kde jsme den předtím hráli. Číšníci nás hned poznali a chovali se příjemně. Dali jsme si indické speciality, fallafel, špíz z indického kozího sýra, špagety s houbama atd. Výtečně jsme se najedli, nakoupili jsme pohledy a vyrazili za Miklem s Hrdlou. Rozhodli jsme se jet do Trakai. Je to zámek na jezeře, na ostrově. Moc příjemné prostředí, kde je přes léto asi nejvíc turistů. Bylo ale přecijenom po sezoně a bylo to znát. Téměř liduprázdno, akorát na mostech k zámku hráli malí kluci na flétny a čekali na nějakej ten peníz. Něco jsme jim hodili, byli hodný. Na jednom z ostrovů nás však překvapila partička asi 10ti klučinů od 5ti do 10ti let, kteří tak na smetišti pokuřovali, vzali nám pivo a během vteřiny ho dohromady vypili. No radši jsme udělali jen pár foteček a šli na občerstvení. Konečně výborný pivo, kaunaský Kalnapilis nám chutnal, dali jsme asi dvě a pomalu se balili na cestu zpět do Vilniusu, kde na nás čekal mistr Longface (byl to týpek, kterej měl dlouhou bradu, ale šíleně dlouhou). Dojeli jsme skoro do centra Vilniusu a tam jsme našli jeho byt. Studentskej, v pěkný čtvrti, stará zástavba. Ubytovali jsme se a opět vyrazili na pivko. Popíjeli jsme klidně, najedli jsme se a asi v 23 hodin došli do bytu. Já šel spát celkem brzo, asi v 1 ráno, někteří (viď Míro a Jiříku) vedli dlouhé rozhovory o drogách až do rána. 3li spát asi v pět. 12.9.2006 – ještě jeden volnej den před tím, než jsme razili na cestu do Běloruska. Ráno jsme nakoupili jídlo v supermarketu a s naivní představou, že na severu Litvy najdeme super kemp a tam si uděláme megagrilovačku. Vyrazili jsme směr město Utena, odbočili na Pabradé a cestou viděli ceduli na EUROPOS PARKAS, což je jedno z nejnavštěvovanějších míst Litvy. Je to obrovskej lesopark, ve kterém je na megavelkym prostoru vystaveno asi 90 různých skulptur od světových umělců. Od malých věcí, až po megalomanské sochy a různá díla. Nejprve jsme váhali, zda zaplatit vstup asi 120 kč, ale nakonec jsme to v rámci vzdělávání a zintelektuálování zaplatili a nelitovali jsme. Samozřejmě nejlepší atrakcí byla ta od českého umělce. Byl to takovej dům, kterej měl 4 vchody. Uvnitř byla kovová lesklá podlaha. Já se obětoval a vstoupil jako první. Najednou se podlaha zhoupla a já se leknul jako svině. Bylo to super, celé to bylo na pérech. Ihned jsme všichni vběhli dovnitř a skákali jako šílení! Fakt dobrý atrakce, rozhodně zábavnější než od některých amerických autorů. To byly fakt blbosti povětšinou. J Asi po 2 hodinách jsme park opustili. Už jsme toho měli dost! J Cestou jsme nutně vybrali peníze z bankomatu a hledali místo, kde se pořádně najíme. Směrem na sever Litvy jsme jeli po malé silnici, která vedla přes oblast, kde nebylo moc vesnic. Nakonec jsme ale ve vesnici od písmena Š (nevzpomenu si) našli jeden „baras“. Došli jsme tam a zjistili, že příliš jídla nemaj. Jen nějaké klobásy a pelmeně, v litevštině „koldunai“, což je taková tak asi 1000x lepší obdoba tortellin, prostě domácí těstoviny plněné masem nebo sýrem. Dali jsme si to všichni, jenom Mikl zůstal věrnej svejm klobásám. Čekali jsme půl hodiny, 45 minut a asi po hodině nás příjemná číšnice obsloužila. Najedli jsme se výtečně a frčeli dál. Projížděli jsme i kolem běloruských hranic, kde byly vidět vysoké ploty a hlavně strážní věže. Dojeli jsme do města Ignalina, po kterém se jmenuje nedaleká jaderná elektrárna. U té se udává, že pokryje 97% spotřeby energie Litvy, takže si lze představit, jak to dílo vypadá. Naštěstí od výtečného města Ignalina je vzdálená asi 40 km, takže jí není a ani vidět. Zato kolem města jsou nádherná jezera, borovicové lesy a liduprázdno (byla po sezóně). Nevěděli jsme, kam přesně jet, ale na mapě jsme viděli pár kempů. Jeli jsme směr vesnice Palušé, kde byl vyznačen kemp. Onen kemp bylo však jakési tábořiště, kde byl jeden stan a nic víc. Parádní místo, akorát jsme s sebou neměli stan. Mikl, Jirků a Míra vystoupili z auta, šli hrát fotbálek, a my jsme s Hrdlou a Jiříkem jeli hledat ubytování. Na okraji jezera jsme si úplně náhodou všimli jedné dřevěné chatky. Jeli jsme k ní a kolem šel starý pán. Tak jsem se ho hned nenápadně zeptal, jestli neví, čí ona chatka je. Věděl a během 10ti minut nám přinesl klíče, provedl chatkou, zeptal se, jestli chceme grilovat a jestli umíme zprovoznit saunu. Dali jsme mu na naše asi 400 Kč, nechtěl je, ale nakonec si je vzal. Byli jsme štastný. Konečně odpočinek. Dojel jsem pro ostatní, pokecal s fotbalistou z Brna, který jel na kole z Helsinek z konference a dojeli jsme k chatce. Každej si vybral svoje místo na spaní, já v sauně. Bylo to super. No a jeli jsme pro lahváče a víno a věci na gril. Bylo to skvělý, asi nejlepší večer. Na břehu jezera, s grilem, výtečnym pivkem a brusinkovym vínem. Paráda. Asi v deset večer se na druhé straně jezera ale začalo ozývat něco podivného. Někdo si zpíval píseň od O-Zone „Dragostaditei“ (nebo jak se to píše) a my jsme se pousmáli. Najedou to šlo ale blíže až se u nás objevil týpek. Vylezl zpoza chaty a my jsme se lekli. První co řekl bylo: „Dneska je to 20 let, co se v jezeře utopil můj otec“! No nic, trochu jsme zneklidněli, nabídli mu pivko a bylo hotovo. Chlapec si stále zpíval a vypadal tak na 40 let, bylo mu ale 23. No jo, ten sedláckej život. Připravil jsem mu klobásu, spadla mu na zem, několikrát si na ní šlápnul, ale nakonec jí stejně snědl. Když jsem se zeptal, jestli mu chutnala, řekl: „Normální“ J Smáli jsme se a radši jsme šli asi o půlnoci spát. Já do sauny! Druhej den nás čekala cesta do Běloruska.