„V našich končinách není moc zvykem hrát styl, který by se dal nazvat jako folk-punk.“ Přesně takto začíná tisková zpráva vydavatele k desce, kterou jsem se nakonec rozhodl zrecenzovat. A právě ona magická formulka „folk-punk“ mě nakonec donutila to udělat. Ale nebojte, nebudu probírat, jak by onen hudební styl měl vypadat či nikoli, ale trošku zeširoka si to přeci jen dovolím v úvodu rozebrat. Folk-punk (nebo si to napište, jak chcete, na tom stejně prd záleží) má tradici především v anglosaských zemích s důrazem na Britské ostrovy. Není třeba líčit podrobnou historii, navíc tu je teta Wiki a strejda Google, takže kdo má zájem, může objevit kapely, o kterých se tady moc nepíše. Pro ty, kteří jsou pořád tak nějak mimo mísu, si dovolím připomenout třeba T.V. Smithe, který nedávno brázdil naše rodné hroudy ve společnosti legendárních UK Subs. Ono spojení punkové údernosti, nasazení a textů, nad kterými se vyplatí zamyslet, neb v sobě mají jakési poselství spojené s (povětšinou) akustickými nástroji a zapamatovatelnými melodiemi, se tady jednoduše moc nenosí. Kapela, která mě z hlavy jako jedna z mála napadá, a která se o něco podobného ve zdejších krajích snaží, je orlovská Tyranie identity. Dobře, nezapomínejme ani na fenomenální slovenské Naive fighters, kteří ovšem již jsou minulostí. Samozřejmě jsou kapely, které kombinují folkové a punkové prvky ve své hudbě, ale u nich mi povětšinou chybí ona potřebná revolta či osobní sdělení, které by mělo dělat punk punkem. O bratrech Nedvědových, Martinu Maxovi, Divokém Billovi apod. se snad ani nemusíme bavit, ne? Což je v kontextu doby celkem zajímavé, protože revoltujících písničkářů jsme měli svého času poměrně hodně. A termín „protestsong“ se díky nim dostal do patřičného povědomí. Jo, Karel Kryl je pro mě mnohem větší punk, než spousty tajtrlíků s číry, kteří se hodí akorát na výstavku punkové módy nebo do protialkoholické léčebny jako odstrašující příklad. Toma77 jsem viděl loni jako hosta Houby na jejich koncertech, což mělo onen patřičný náboj, o kterém jsem psal výše, takže jsem se na jeho nahrávku celkem těšil. Kluci z Houby se zhostili role jakési „doprovodné kapely“, a svého kamaráda na jeho desce patřičně podpořili, což zapříčinilo vznik velmi zajímavé, neotřelé a nápadité nahrávky. Minimálně na tuzemské poměry. Nahrávka má patřičný drive, ale pořád se drží pointy onoho folk-punku, tedy toho, že se ty písničky dají jednoduše zahrát na „španělku“, kdekoli a kdykoli. S opravdu mírnou nadsázkou se dá říct, že folk můžete vybalit u táboráku a folk-punk zahrát kdekoli na ulici. Navíc se povětšinou povedly i texty, které nejsou plytké a mají v sobě jak poselství tak i vzdor. Normálního „civilistu“ stěží zaujmete kytarovým bordelem, který jeho uchu moc neladí, byť by s poselstvím písně nastokrát souhlasil, ale v onom akustickém podání ho můžete zaujmout a donutit zaposlouchat se. Pokud teda zrovna nespěchá do hypermarketu, kde probíhá AKCE na věc, kterou určitě zcela nutně potřebuje… Úvodní Přišel čas je „jen“ jakýmsi intrem, které navozuje atmosféru celé desky. Druhá Nekonečná cesta už je plnohodnotnou písničkou, která definuje, co vás s dalším poslechem čeká. Texty jsou spíše osobního charakteru, ale nevzdávají se nějakého poselství. Jednoduše se zbytečně nepolitizuje, spíše autor podává jakýsi osobní pohled na svět kolem nás. Jasným důkazem může být následující Otevři oči. „Prosím, otevři oči a zboř ten starý svět / plný strachu a bolesti a udělej to hned.“ Následující A housle přestaly hrát je pro mě jasným hitem a zároveň vrcholem alba. Navíc zde dokonale graduje spojení písničkáře a punkové kapely. Nářez jako prase s velmi dobrým textem. Následující Prázdnou ulicí i díky superlativům předchozího songu vyznívá bohužel trochu jako vata. Nejsme nic je na tom o poznání lépe. „Jsme jenom svědci malí, nevíme, co nás čeká / jestli nás ty slunce spálí nebo nás spláchne řeka“. A ten kántry konec má taky grády. V bezvědomí je taková existencionální zpověď z ryze českého prostředí pivních sklepů. Samozřejmě to berte s potřebnou nadsázkou. Něco podobného by se dalo říci i o další písni Je mi blbě. Co však dělá tuhle skladbu výjimečnou, je její bluesové podání a parádní bluesové kytarové sólo. Vítej ve světě je punkovou zpovědí vyřvanou nahlas. Za tou černou horou je emotivní song podaný s punkovým nasazením a se sekundujícím dívčím vokálem. Rovněž jeden z vrcholů alba. Je to dávno pryč má opět švunk jako prase a chytlavý refrén. Parádní song se skočnou melodií. Závěrečná Zapálím oheň je takovou pěknou tečkou za tímto nadprůměrným albem… Hodnocení: 8.0 / 10