Český melodický punk má nejenom zasloužilé a často již poněkud ztuha přežívající veterány či pro změnu výrazně bezzubé pubertální mládí, ale také v 90. letech zplozenou silnou střední generaci. Rozhodně k ní patří patnáctiletá HOUBA a velmi těsně také desetiletý PUNK FLOID. Svá výročí se tyto kapely rozhodly oslavit nejen společným turné, ale také při jeho příležitosti vydaným splitem. Oba soubory si zde spravedlivě rozdělily hrací i obalový prostor, přičemž jestliže obal přednostně deklaruje zkušenější formaci, na disku dostali přednost mladší kolegové.
PUNK FLOID ze Zábřehu vytrvale pokračují ve svém rychlém, úderném a přímočarém punkrocku, jenž rozhodně není ničím originálním či překvapujícím, ale s podporou relativně výrazných melodických nápěvů docela obstojně funguje. Songy mají vydatný spád, disponují přiměřeným ostřím a vcelku se dobře poslouchají, současně však odhalují, že tohle všechno již dnes nemůže nikoho šokovat. Pakliže český punk 80. let disponoval patřičně špinavým nádechem autentické rebelie, v tomto případě se již jedná o spíše takové nevinné škádlení. Žel včetně textů, které jsou pouze snůškou otřepaných klišé či nicneříkajících životních pravd a mouder. A to včetně poločasově finálního songu "Kiss My Ass", jehož jakoby jedovatější tón je rovněž jen smaženicí z přestárlých, ale jinak jedlých hřibů.
HOUBA z Ústí nad Labem také není zrovna muchomůrkou zelenou, ale spíše dobře rostlou bedlou. Nemá problém přitlačit na pilu a rozjet to v divokém tempu, při němž si návštěvníci Antifestu mohou řádně zapogovat i třeba Pod parou či Na valníku, aby se pak opět vrátili do podobně spořádaného výzoru, jakým disponuje i samotná kapela. Ta je místy a hlavně v písni "Bodujem" natolik angažovaná, že by s tím mohla bodovat i na Festivalu politické písně v Sokolově. Jinak platí zhruba totéž, co u výše popsaných kolegů. Svižně melodický punk, jenž má možná schopnost vyděsit pantátu z Vysočiny nebo stařenku ze Šumavy, ale v hudebním kontextu již dávno žádnou rebelii nepředstavuje. Dobře to hraje, dobře se to poslouchá, ale to je tak všechno. Hodnocení: 40%, hodnocení čtenářů: 86%
23.04.2010 - Recenze alba HOUBA / PUNKFLOID split 2010 - Abysszine (internetový zin) - Ladislav Oliva
Český melodický punk má nejenom zasloužilé a často již poněkud ztuha přežívající veterány či pro změnu výrazně bezzubé pubertální mládí, ale také v 90. letech zplozenou silnou střední generaci. Rozhodně k ní patří patnáctiletá HOUBA a velmi těsně také desetiletý PUNK FLOID. Svá výročí se tyto kapely rozhodly oslavit nejen společným turné, ale také při jeho příležitosti vydaným splitem. Oba soubory si zde spravedlivě rozdělily hrací i obalový prostor, přičemž jestliže obal přednostně deklaruje zkušenější formaci, na disku dostali přednost mladší kolegové.
PUNK FLOID ze Zábřehu vytrvale pokračují ve svém rychlém, úderném a přímočarém punkrocku, jenž rozhodně není ničím originálním či překvapujícím, ale s podporou relativně výrazných melodických nápěvů docela obstojně funguje. Songy mají vydatný spád, disponují přiměřeným ostřím a vcelku se dobře poslouchají, současně však odhalují, že tohle všechno již dnes nemůže nikoho šokovat. Pakliže český punk 80. let disponoval patřičně špinavým nádechem autentické rebelie, v tomto případě se již jedná o spíše takové nevinné škádlení. Žel včetně textů, které jsou pouze snůškou otřepaných klišé či nicneříkajících životních pravd a mouder. A to včetně poločasově finálního songu "Kiss My Ass", jehož jakoby jedovatější tón je rovněž jen smaženicí z přestárlých, ale jinak jedlých hřibů.
HOUBA z Ústí nad Labem také není zrovna muchomůrkou zelenou, ale spíše dobře rostlou bedlou. Nemá problém přitlačit na pilu a rozjet to v divokém tempu, při němž si návštěvníci Antifestu mohou řádně zapogovat i třeba Pod parou či Na valníku, aby se pak opět vrátili do podobně spořádaného výzoru, jakým disponuje i samotná kapela. Ta je místy a hlavně v písni "Bodujem" natolik angažovaná, že by s tím mohla bodovat i na Festivalu politické písně v Sokolově. Jinak platí zhruba totéž, co u výše popsaných kolegů. Svižně melodický punk, jenž má možná schopnost vyděsit pantátu z Vysočiny nebo stařenku ze Šumavy, ale v hudebním kontextu již dávno žádnou rebelii nepředstavuje. Dobře to hraje, dobře se to poslouchá, ale to je tak všechno. Hodnocení: 40%, hodnocení čtenářů: 86%