Na Houbu z Ústí zapomeňte, jestli jedete v neo či kinder punku. Slova k té přímočaré, dobře nahrané i zahrané muzice jsou plné vzdoru, ale žádný laciný tlachání o rebelii. Je v nich vtip i nadhled - co víc od pankáčů chtít? Netuším, jestli někdy čuchla ústeckonadlabská Houba ke kapelám Kudy kam (Plzeň) a 4 promile (Děčín). Asi ne, a přesto je třeba ze songu Tisíceré díky - jedné z klidnějších skladeb CD U šílena Nesersrny - vliv obou slyšet. V úvodu kytary Promilí, které zkraje 90. let sjížděly Toy Dolls i Dead Kennedys, dál punk´n´roll KuKa i text v jejich duchu. (Dobrá zpráva z Plzně, Wopršálkova banda už zas jede!) A co víc – Houba tu zpívá o lásce. No to mě tedy po… Živě působí zpěvák Houby Majkl neprůbojně, na albu odvedl slušnou práci. Platí to o zpěvu i obalu CD s jeho kresbami ve stylu art brut. Chválil ho i časopis Týden, víc to tu nechci rozebírat. Musel bych opisovat z obalu CD, kde kresby Michaela Majkla Noska – bratra baskytaristy Houby Martíčka – rozebírá kritik a teoretik výtvarného umění Jaroslav Balvín ml. Máte-li rádi punk, stejně si to přečtete. Nemít novinku Houby by pak totiž byla chyba. Song Vězení je přímočarý punk, X Pang míří do vlastních řad. Snad proto někteří punx Houbu milují – a jiní nenávidí. Slogan „Kdo neskáče není Čech“ posloužil k sociálnímu komentáři i černému humoru. „Jak k tomu přijde beznohej?!“ ptá se Houba s nadhledem, a v refrénu slibuje: „My to nacvičíme, všechny přeskočíme“. Ale to už se zdařilo touhle písničkou, kde je plac i na sóla kytar. „V něčem už není punk co bejval,“ komentuju ty sóla, ale i dechy do splašených bicích v Život jako voda. „Život uteče jako voda, i s tou tvojí zbytečnou rolí, další revoluce – zbytečná epizoda, chtěl bys pro ni krev prolít.“ A Šašek coby Klaunova zpověď naruby? „On neměl život směšnej jako vy, on už se tak narodil.“ Co dodat? Snad že je to slušnej hit, ale takových je tu víc. Jen jsou jejich melodie zakuklený, jak´ teroristi sáňkující v Alpách. A jindy, třeba v Krajině stínů, jasný, jak to jen ZNC na 100% umí. Speed kytar, dechy a jednoduchý bicí – to je spojený šik proti nazi svinstvu v Kradené svatozáři. No ale je to spíš programová záležitost, TAK to od Houby neberu. Finální hymnu Ve jménu vlajky vnímám jako boj proti nepříteli jeho vlastními zbraněmi. Není to punk, spíš emo s klavírem, vyřvávané s naléhavostí Dana Landy. Vlastně by si ji ON klidně mohl zařadit do setlistu, a to včetně sóla kytary. Zde ani tak nejde o to, CO se v ní zpívá – kdo by chtěl válku, že? – ale JAK se to děje. To je mi fakt mnohem milejší výborně rozjetý Večírek: Začíná večírek, ztracených existencí, vstupné je neúspěch a posledních pět pencí, pro zvané bez domů, aut a krásných žen… pro ty co po nich neštěkne ani pes, koná se právě dnes… já jsem jeho král, jeho hostitel. Houba prostě konečně dorazila do slušnýho studia (Ex-Avik Plzeň) a vytěžila z toho maximum. Odvedla dobrou práci i díky hostům, kteří helfli se sbory, klavírem, dechy. Jen tak dál.