recenze

Shop

AKCE: CD Tom77 + Triko Houba
AKCE: CD Tom77 + Triko Houba
Myspace profil Houby Bandzone profil Houby Youtube kan�l Houby Swis-shop.cz

13.09.2006 - Martíček - ,
2. část: Ráno jsem vstal jako první, byl krásnej slunečnej den a takový příjemný vlhko. Umyl jsem se v jezeře a koukal po okolí. Paráda, nikdo nikde a hlavně naprostej klid. Najedl jsem se, udělal si čaj a asi v 8:30 se vzbudili postupně ostatní, sbalili jsme se, uklidili chatku a vyrazili jsme. Hned v první nejbližším městě Ignalina jsme zastavili v hospůdce a najedli se. Tentokrát fakt výtečné jídlo a hlavně první pořádnej Utenos (pivo) v Litvě. Výtečný pivo, pro nás standardně již několik let naprostý číslo jedna. Nabrali jsme benzín, udělali patřičnou potřebu a měli jsme to zhruba 40 km na hranice. Dojeli jsme tam, bylo to super, akorát na nás již z dálky celník mával, že nesmíme přes tenhle přechod, ale přes jedinej – a ten se nachází nedaleko Vilniusu. Takže nás čekala cesta zpět, asi 130 km. Zkusili jsme ještě jeden přechod, ale ten byl bohužel ještě zavřenej a tak jsme se museli vrátit ještě o kus na jih. Bylo to dost únavné a hlavně začínalo být docela pozdě. Věděli jsme, co nás zhruba čeká, ale nevěděli jsme to zcela přesně. Když jsme dojížděli k přechodu, vypadalo všechno naprosto v pohodě. Ale těsně před první boudou byla ona fronta, tvořena většinou autama z Ruska, Běloruska a Kazachstánu. Koukali jsme, nudili jsme se a zjišťovali, proč se mezi Rusy a Bělorusy pořád objevují auta s fancouzskou poznávací značkou. No nepřišli jsme na to, ale rozhodli jsme se, že vyšleme Jiříka s Miklem, prozkoumat terén. Chlapci šli, vrátili se asi po 10ti minutách a říkali, že hodnej pán nás pustí napřed. Takže jsme projeli celou frontu napřed a byli jsme poprvé štastni. U první boudy nám dali papír, kterej si prej máme nechat a dát vždycky. Další fronta nastala vzápětí – tu jsme mohli také objet, jakožto EU cizinci. To nás potěšilo. Na třetí frontě to bylo horší. Tam už se jel „face kontrol“, což pro Bělorusy znační nekonečné koukání do pasů a ťukání na klávesnici s neuvěřitelnou pomalostí. Prostě peklo. Další fronta znamenala vyplnění celního prohlášení, jako to bylo u nás za komára. Samozřejmě všechno v ruštině a ještě s nějakou příměsí asi běloruštiny. No hrůza. Když jsme to vyplnili a celník zjistil, že máme asi 70 cenností, rozhodl se, že na to sere a ať to vyplníme znova a ať tam nic nepíšem. Poté následovala zase zdlouhavá razítková kontrola a bylo. Do řeči se s námi dala příjemná a hezká celnice a uměla výtečně anglicky. Proto asi mohla pracovat tam, kde pracovala. Ale byla fakt hodná, akorát lehce pomatená asi režimem, jelikož neustále opakovala, jak je Bělorusko super a kam že chceme jet a jestli máme vyměněné peníze. Docela síla. Nakonec nás poslala vyměnit pár EUR, jelikož koruny nebrali (jen v bankách). Zjistili jsme, že na hranicích je o polovinu horší kurz, než v bankách, tzn. dostali jsme za korunu asi 60 rublů, jinak 97. Což je rozdíl docela drsnej. Po 2,5 hodinách na hranicích jsme konečně vyrazili směr Ašmena. Malé městečko, kde jsme se chtěli ubytovat, jelikož se začínalo pomalu stmívat a bylo asi 19:30. Cestou jsme zastavili na benzínce. Jednu specialitku přecijenom Bělorusové mají. Každá benzínka má zvenčí zatmavené sklo, netušil jsem proč, ale když jsem vešel dovnitř, pochopil jsem. Skoro nic tam neměli, tak aby to asi nevypadalo tak blbě. Dali jsme si první běloruské pivko a byla to teda síla. Nic moc, ale pak jsme si zvykli. Dojeli jsme do Ašmeny a zastavili vyměnit peníze. Ihned u nás byli policajti a nadávali, že stojíme na zákazu. Říkal jsem, že nerozumim a tak si mě hned vytáhl z auta a vedl asi 200 m k značce. Tam mi řekl „Co to značí?“. Já říkám, že zákaz stání a on na to, že jsem chytrej a ať okamžitě odjedu nebo bude zle. Tak jsem raději odjel. Zaparkoval a tam si nás odchytl malej klučina. Říkal, že má narozeniny a že nemá co jíst a že máma má infarkt a takový ty věci. Jelikož jsme ho relativně potřebovali, vzali jsme ho a koupili mu chleba s tim, že nám ukáže, kde je tam hotel. Souhlasil a tak nás tam dovedl. Cestou si vymínil, že chce ještě něco k tomu chlebu, tak jsme mu dali nějakej včerejší párek a on docela souhlasil. Do hotelu jsem šel jen já a Mikl. Paní byla v pohodě, akorát trochu nejistá. Hned řekla, že nemají místo, ale zkoušeli jsme ji přemluvit, že se vyspime na zemi. Souhlasila, ale zeptala se, jestli máme dost peněz a jestli jsme zaregistrováni na milici a policii. Samozřejmě jsme nebyli. Když nám sdělila cenu (vyšlo to asi na 450 kč/osoba), tak jsme řekli, že teda jo a že se jdeme zaregistrovat. Ale samozřejmě sme ani tolik peněz neměli a za 3000 dohromady jsme tam spát fakt nechtěli. Takže jsme se rozhodli jet do Minsku. Mezitím chlapec vysomroval od nás ještě limonádu a lízátko. Poslal jsem smsku Igorovi (promotérovi z Minsku), aby na nás počkal. Chtěl vědět, odkud jedem a vzápětí nás nasměřoval na první Minskou zastávku metra. Asi v 22:30 jsme dorazili do Minsku. Příjezd byl šílenej. Celkem slušná dálnice s dvěma pruhy v každym směru se najednou rozšířili na 5 pruhů tam i zpět a najednou se vynořili megapaneláky, shora osvětlené každej jinou barvou. V noci to opravdu vypadalo jako moderní velkoměsto. Jeli jsme, koukali jsme, bylo to hodně zajímavé. Igora jsme našli ihned, docela náhodou. Byl dost zhulenej a nevěděl moc cestu. Mimochodem za hulení se dává 7 let vězení. Ale chlapec to riskoval, proč taky ne, když ho můžou zavřít vlastně za cokoliv. Igor lehce tápal a nakonec nás dovedl k supermarketu. Byla skoro půlnoc a my jsme nakoupili, co bylo třeba. Studenou sprchou ale byly ceny. Ukrutně drahý, fakt hodně. Chleba za 50 kč a hlavně toho moc neměli. Spíš sladkosti a takový nesmysly. Prostě nic moc na jídlo. Spolykal sem půlku chleba a jeli jsme spát. Auto jsme nechali s celým aparátem venku, prý se tam nekrade. A šli jsme na byt. Byt to byl vcelku drsnej, ale v rámci možností, sprcha, záchod, malá kuchyň, dva malé pokoje. Naskládali jsme se, dopíjeli pivka a komunikovali. Příjemný zakončení dne by to bylo, kdyby před spaním chlapíci nezačali vyprávět, jak je to v Minsku drsný s náckama a že se na náš zítřejší koncert pravdepodobně chystají. Nespali jsme tvrdě, ale díky megaúnavě jsme usnuli všichni… Ráno jsme se probudili poměrně pozdě, kolem 11 hodin. Dima připravil jídlo, ale to už jsem poprvé pochopil, jak to u nich chodí. Všichni byli vegani, nevim, jestli kvůli přesvědčení, ale zřejmě i proto, že prostě je to dost levná strava. A peníze chybí. Igora vyhodili ze školy, práci nedostane, jelikož byl několik dní zavřenej v květnu 2006 při demonstracích proti prezidentu Lukašenkovi. Byl zavřenej na cele 2x2 metry s regulerními vrahy. A byla to pro něj dostatečná zkušenost. Ale proti řežimu bojuje pořád…ať už jsou to fanziny, časáky, kapely, distribuce. Myslím, že tady se opravdu dá mluvit o statečnosti…No nic, najedli jsme se krupice a frčeli pomalu do města. Auto jsme nechali u polooficiálního squatu – řekněme, že je to barák, kterej takhle sXe komunita má pronajatej za 60 dolarů na měsíc a kde se scházej, píšou, vydávaj ziny atd. Docela zajímavý. Rozhodli jsme se, že budem spát tedy tam, nechali jsme si tam auto a spacáky a frčeli busem do města. Minsk byl za druhý světový války hodně vybombardován a tomu to odpovídá. V podstatě jen novostavby, standard socialistická architektura, hodně soch Lenina a samej panelák. Centrum není v podstatě nic, jen jedna ohromná ulice, staré město čítá asi 5 baráků u řeky. No co si budem nalhávat, pěkný město to není. Došli jsme až do centra, kde je udělanej říční kanál a jakási laguna, na který se může jezdit na šlapadlech. Lidi se tam scházej, popíjej atd. My jsme šli s Igorem taky pro pivo a cestou mi ukázal, kde před 3mi lety došli k brutálnímu masakru asi 53 lidí. Došlo k tomu tak, že byly slavnosti piva, pivo bylo zadax a v podvečer, kdy byla značná část lidí namol, začlo strašně pršet, bouřka. Lidi v chaosu začali utíkat do metra a ušlapali nehoráznej počet lidí. Je to drsný, ale je to tak. Tuhle tragédii připomíná malinkatej pomníček u stanice metra. Zajímavý. Rozloučili jsme se s ostatními a vyrazili jsme do města, koupit mapu Běloruska a taky nějaký pohledy, což byl skutečně velkej problém. Nakonec se to podařilo, ale už se nám nepodařilo je poslat. Bohužel. Dojeli jsme pro auto a frčeli ke klubu…Napoprvé se nám dostat ke klubu nezadařilo, Minsk je totiž totálně poset různejma jednosměrkama a hlavně když jednou nestačíš odbočit, musíš objet celej blok, což znamená aspoň 5 km J Takže jsme takhle objeli 2x půlku Minsku a pak jsme stejně museli zaparkovat někde mimo vstup do klubu. Měli jsme trochu obavy, protože přecijenom auto bylo plné našich věcí, ale nějak sme to pak ani neřešili. Nebyl na to čas. Aparát jsme natahali do klubu a asi od 17 hodin už se kolem začali lehce nenápadně scházet skupinky lidí. Místní obyčejní docela koukali, ale nevypadalo, že by ty různý punx, emogirls a skins vzbuzovali nějaké výrazné nadšení či pohořšení. Chlapci už pili pivka a dávali se intezívně do řeči s místníma, byli jsme tak trochu atrakce. Pořád se nás někdo ptal, co nás do Běloruska vede a jestli se nebojíme atd. Já jsem s Jirkou ale v klubu spíš připravoval koncert, jelikož Igor ani Dima moc nevěděli, co je to mix, bedny a mikrofon. Takže jsme to sami tak nějak postavili včetně zvukařskýho pultu. Nebudu lhát, naše premiéra to byla tak trochu taky, ale aspoň jsme věděli, kam to umístit. Už jsme byli lehce zoufalí a Dima neustále nervóznější. Trochu jsme nevěděli proč, ale nakonec jsme to zjistili. Pár punx se v centru Minsku před McDonaldem popralo s náckama a asi 10 z nácků odvezli do nemocnice. Chlapci zdrhli a přišli do klubu. Trochu se tedy Igor s Dimou obávali, že do klubu dorazí náckové na odvetku. My jsme se trochu zalekli, hlavně ve chvíli, kdy jsem chtěl jít ven a chlapci mi říkali, ať nechodim, že se může stát, že dorazí milice a vyberou si pár z nás a odvezou na fízlárnu. A to by asi nebylo jen na pár hodin. Když konečně pustili všechny z nás dovnitř, trochu nám spadl kámen ze srdce. Vše se tak nějak lehce uklidnilo, jen já a Dima jsme po klubu poskakovali a pořád něco hlídali. Asi v 19 hodin se klub začal zaplňovat (vstup byl 70 Kč na 5 kapel, takže na místní poměrně celkem dost) a spustila první kapela. Byl to klasickej praso/pal, crust nebo nevim co ještě, byli dobří a hlavně z nich vyzařovala skutečná revolta, nasranost. Ono je asi něco jiného ji dělat u nás, v relativně svobodný zemi, a v Bělorusku. Chlapci ihned po tom, co nastoupili na podium rozdali mraky letáků proti Lukašenkovi a my jsme byli trochu nejistí. Celej sál tleskal, když zpěvák říkal proslovy proti státu a prezidentovi a já si jen říkal, že kdyby sem teď vtrhli fízláci, asi by to moc srandy nebylo. V každém případě s přibývajícími pivy a náladou jsme se trochu otrkávali a rozbalili jsme distro. Naše CD a ostatní věci kolem těch místních dister vypadalo dost směšně, ale lidi byli kupodivu dost u nás. Ve finále (samozřejmě za sníženou cenu) jsme prodali asi 30 Cdček a skoro všechny kazety a oblečení, co jsme měli. Ono není divu, v Bělorusku se toho asi moc nesežene, takže lidi, i přes relativní finanční omezení, nakupují dost. Odehráli 3 další kapelky, vesměs crust, hard core atd. a šli jsme na řadu my. Před sálem, kde bylo zhruba 250 lidí se hraje dobře. Ze začátku se nám sice trochu klepali kolena, ale když se rozjel brutální stagediving, pogo dokola a hlavně vynášení členů kapely, bylo to super. Zvuk byl dobrej a nakonec to byl tedy i jeden z nej koncertů na turné. Lidi se bavili, my jsme hráli více jak hodinu a odcházeli a moc děkovali. A lidi zase děkovali nám, že jsme přijeli. Byl to výtečnej zážitek, akorát jsme byli totálně promočení a dost značně vyčerpaní, po tak náročném dnu. Lidi ihned ze sálu odešli (resp. byli odejiti majitelem klubu) a my jsme byli lehce smutní, jelikož jsme nemohli moc pokecat. Překecali jsme ještě Dimu, abychom nemuseli spát ve squatu, že se chcem dost nutně vysprchovat. Smrděli sme a totálně propocený trika už byla jedna z posledních. Dima nám vyhověl, dojeli jsme do squatu pro naše spacáky a frčeli jsme zpět, opět spát k Dimovi do bytu. Cestou jsme nakoupili několik piv, dojeli bramborovou kaši z pytlíku a probrali akci. Chlapci byli nadšení, že se to obešlo bez větších problémů a že i majitel byl spokojenej. Nás ale už pomalu přebíral jinej Dimitrij, Dima z Baranovichi, který se na nás přijel podívat do Minsku a pořádal nám koncert o den později v jeho městě, které je vzdáleno asi 150 km z Minsku směr Polsko. Pokecali jsme, vysprchovali jsme se a usnuli. Spali jsme dlouho, vzbudili jsme se asi až v 10:30 a ráno to bylo moc příjemný. Popili jsme čaj, snědli nějaký sušenky a Majkl s Hrdlou se rozhodli, že pojedou do Baranovichi vlakem. Dima jim to velmi rozmlouval, že prej vlaky jsou ukrutně narvaný a hlavně nemají záchody a tak lidi čůrají a občas i serou mezi vagónama směrem ven. Chlapci se nedali odradit takovym dobrodružstvim a tak jsme se vypravili, rozloučili s chlapcema, odvezli Majkla s Hrdlou na nádraží a frčeli (už předáni druhému Dimovi) směrem na Baranovichi. Minsk jsme profrčeli bez problémů a najeli na dálnici Moskva – Berlín. J Projeli jsme mýto, zaplatili nesmyslně eurem, nechápali jsme, jelikož rubly nebrali, jen eura a dolary. Kdybychom náhodou něměli jedno euro, nevím, co bychom dělali. Asi bychom se ujali rozject korupci a podpláceli bychom. Cestou do Baranovichi jsme se stavili na jednom z nej míst v Bělorusku, byl to hrad Mir. Poměrně zajímavej hrad, ale dost ve špatnym stavu, z půlky obehnán lešením, takže nic moc. Navíc vstup pro místní 1 dolar, pro cizince 10, takže jsme ani dovnitř nešli. Bohužel. Škoda. Do Baranovichi jsme dorazili asi v 16 hodin. Hned nás uvítala super socha Lenina a poměrně ošklivé město, paneláky a hlavně komunistická architektura. Město vzniklo asi před 170 lety, v podstatě tím, že tam vznikla velká železniční křižovatka, takže i nádraží je docela mega. Na náměstí jsme si dali po dlouhý době naše pivko, měli Kozla, lahváče asi za 40 Kč, ale docela se šiklo. Najedli jsme se a frčeli pro Majkla a Hrdlu na nádraží. To byl taky jeden z těch zajímavějších zážitků. Né, že bych to už předtím neviděl, ale tentokrát mě to dostalo. Naprosto přeplněný nástupiště. Na 2-5 nástupišti osobní vláčky (električky) a na první nesmyslně najel megarychlík, šílenej vlak Baranovichi – Čeljabinsk, kterej jede 3 dny a 3 noci. Lidi se do něj začali samozřejmě ihned hrnout jako blázni. Navíc ten vlak byl tak dlouhej, že přes nástupiště obejít nešel, takže z 2-5 nástupiště jím zároveň procházeli lidi od osobáčků, aby mohli vyjít z nádraží. Bylo to fakt neuvěřitelný, všichni měli košíky hub a různý ovoce a zeleninu a miliardu zavazadel a byl to opravdu dost chaos. Ale myslim, že třeba proti asijskejm státům to asi nic nebylo. Pro mě fakt sranda a šílenost zároveň. Potom jsme hned zamířili ke klubu. Jestliže jsem o Minsku napsal nebo aspoň naznačil, že všechno bylo absolutně nelegální, tak v Baranovichi tomu bylo docela naopak. Chlapci, co zde dělají akce, mají pěknej prostor. Je to klubík, kde však před nedávnem skončili licence na dělání akcí a tak státní kulturní dům akci zrušil. Nakonec se však dohodli, že akci udělají a to v jejich kulturním zařízení. Bylo to zajímavé, starej kulturák, asi 4 patra, zajímavé prostředí. Všude plakáty upozorňující na krásy Běloruska, na spokojené zemědělce atd. Líbilo se nám to. Moc. A dokonce i dámy, které vybírali od ožralých 15ti letých punx vstupný, byly docela příjemný. Navíc hned zkraje se v mezipatře někdo brutálně pozvracel a dáma to s lehkostí šla uklidit a poslala oného synka domů. Bylo to příjemné a ihned jsme se na sále skamarádili s panem zvukařem, který byl poprvé na turné opravdu profi. V podstatě měli celkem slušnej aparát, normálně jsme nazvučili a on se divil, jak mu to dobře hraje. Nebylo to nic světoborných (myslim ty bedny), ale hrálo to dobře. Po nazvučení jsme rozbalili distro, pomalu začali přicházet lidi a my jsme čekali, až se nachystá první kapelka. Neznali jsme ji, ale jmenovali se ANYWAY! a byli z Minsku. Velmi příjemně překvapili. Neopunk jako vystřiženej, trochu podle lajny Blink182, ale zpívanej rusky a hlavně dobře zahranej. Takže jsme se hned družili, chlapci byli mladý a plný elánu, takže pohodička. Dostal jsem od nich hned lahev vodky a bylo to. Jelikož jejich manažer Partik žije v Rusku, ihned jsme dostali výbornou nabídku na hraní tam, což se samozřejmě neodmítá, takže brzy se do toho pustíme. Po Anyway hráli místní Ramones, 15ti letí klucí, šlapalo jim to vcelku dobře, ale bylo to spíše srandovní. V každém případě měli velký zázemí fans, takže příjemný zážitek. Po nich už parádní You are my september, také z Minsku. Promakanej hc/crust/emo punk. Chlapci to rozjížděj už dlouho, takže to bylo fakt na úrovni. Nakonec jsme na to vlítli my a byl to opět velkej zážitek. Hráli jsme skoro hodinu a čtvrt a únava už byla docela značná, ale přídavků bylo nespočet. Bělorusové jsou blázni, paří obrovsky tempem od začátku do konce, dokonce se rozpařil i zvukař a tančili mezi punx. Velkým povzbuzením také bylo to, že si nás po koncertě vyhledal ředitel kulturáku a osobně nás pochválil a říkal, že sice poslouchá jen disco, ale tohle že by tu chtěl zopakovat. Lidi po našem setu odcházeli a my jsme se snažili jich pár odchytit. Podařilo se a tak jsme povídali a povídali. Pan ředitel nás potom ještě pozval na takovou malou afterpárty, nakoupili chipsy a oříšky a mraky piv a už to jelo. Velmi příjemný posezení a asi v 2 ráno odjezd do bytu Dimy. Chlapce jsme odvezli do bytu a já s Dimou jsme odvezli raději auto na hlídané parkoviště, kde jsme si ho měli v 7 vyzvednout. Opravdu celkem krátká noc. Šel jsem spát v půl třetí a vstával v 6:45, před sebou cestu 500 km do Varšavy a poté v noci 700 km do Ústí. Těšil jsem se J, ehm. Ale raději jsem na to nemyslel a usnul. Ihned! Vstal jsem v 6:45 a hlava docela boolela, hlavně z nevyspání. Ale zvládal jsem to vcelku dobře. Vzbudil jsem Dimu a během 5ti minut jsme byli na cestě. Chlapík si pobrukoval nějakou píseň a ihned nám otevřel vrata. Byly 3 stupně nad nulou a auto jakoby zamrzlý. Ale jelo dobře. Zaparkovali jsme ho před barákem a šli vzbudit ostatní. Dali jsme si čaj, hodná slečna nám udělala čajíky a kafíčka. Ty jsme vypili, pokecali jsme a koukli se na parádní fotky, které fotí Dima. Překvapila nás ještě jedna věc. V Bělorusku režim potlačuje běloruskej jazyk. Dokonce se už ani děti příliš běloruštinou nezabývají a tak opravdu jen zřídkakdy se potkáte s někým, kdo mluví bělorusky (my jsme to samozřejmě nepoznali, ale Dima ano). A Dima, jelikož je to chlapec chytrej a takovej intelektuální typ, snaží se se svou přítelkyní mluvit bělorusky. Překvapilo nás, že k tomu dokonce potřeboval slovník. Některá slovíčka v běloruštině skutečně nevěděl. Nebo si aspoň nebyl jistej. Je to krásný, že se takhle tajně běloruština udržuje, ale kdo ví, jak to dopadne. Pomalu jsme se zpakovali a vyrazili na dlouhou cestu do Varšavy. Dima jel s námi aspoň za město, aby nás vyvedl z Baranovichi. Byla sobota, smutně poslední den tour a my jsme měli dobrou náladu. Dobrou náladu ale neměli děti, gympláci ani další studentíci, kteří chodí do školy i v sobotu. No strašné! J Asi 1 km za Baranovichi jsme najeli na dálnici a už jsme si to štrádovali směr Brest – hraniční město. Samozřejmě, že jsme hned dostali chuť na něco dobrého a Majkl nás ujistil, že se opět už neopije a že musí koupit hned po ránu 2 flašky šampaňského. Smáli jsme se, ale nechť byl sám svým pánem. Zastavili sme neprve na benzínce. Ihned, jak jsme vystoupili z auta zaznělo dvojité „cvak-cvak“. Prvním „cvak“ se zamknuli dveře dovnitř obchodu, druhým pak venkovní lednice s Coca-Colou. Bylo to srandovní, úplně nás to rozzářilo a smáli jsme se. Chlapík s ženskou vylezli z okýnka a ptali se, co tam chceme. Tak jsme řekli, že chceme jen něco k pití, cigárka atd. Pro prvního se otevřela lednice, vzal si pití, opět se zamkla. Takhle se to opakovalo se všema. Když jsem platil já, chlapík říká: „Bohužel nemáme drobné, budeme muset vrátit v lízátkách“. Ze srdce jsme se začali smát, dostal jsem asi 6 lízátek a šel jsem. Takhle jsme jich dostali celkem asi 20 a byli jsme spokojeni. Jen jsme se sami sebe ptali, jak to vlastně dělaj, že tam nic nemaj, ani ty peníze. Hlavně proto, že jsme zastavili asi o 40km dál na dálnici, kde byl bar, kde měli normální jídla v průměru za 25 Kč, boršč za 6Kč atd. Pohoda, najedli jsme se, napakovali šampáněm a bylo to. Do Brestu jsme dorazili nějak kolem 12 té hodiny a koukli jsme se na mapu – v Brestu jsou dva hraniční přechody – vybrali jsme si jeden. Opět, jako tomu bylo v Litvě, nefungoval. Takže jsme už bez jakýchkoliv keců jeli asi o 20 km dál. Na hranice jsme dojeli po malinkém bludění městem, které je v rámci Běloruska docela nadstandardní, moc příjemné, pěkné. Na hranicích to byl zážitek. Přijeli jsme k prvnímu celníkovi a on nás poslal někam ze strany. Tam byla fronta, ukrutná, že jsme z toho byli zoufalí. Pořád jsme tam nechtěli zaparkoval, abychom se ještě mohli dostat ven. Nakonec jsme to parkli a odešli jsme já s Miklem. Někdo nám totiž řekl, že máme zaplatit ekologickou daň a ještě cosi za průjezd Běloruskem. Přišli jsme k první přepážce, poslala nás k jiný. Od té druhé zase k první a asi u čtvrtý v pořadí to vyšlo. Krásná slečna po nás chtěla 1 euro, za to nám dala jakejsi papírek. Byli jsme vcelku zoufalí a tak jsme se uchýlili opět k speciální věci. Šli jsme za jakýmsi šéfem od celníků a řekli jsme mu na rovinu: „Pán celník, my muzikanty, potřeba do Varšava o piatej godině“. No a on říkal, co jako, odkud, ukažte pasy atd. Ukázali jsme a on na to: „hmm hmm, telefonat dla bossa“. Takže zavolal šéfovi, počkal, až zavolá zpátky a už nás hnal, ať rychle přijedem autem. Přijeli jsme, chlapík nám dal papírek pro diplomaty a už to jelo. Předjeli jsme první frotnu, druhou. A pak jsme čekali. Další drsnej celník vyšel a říká: „Tak panove, ja taky muzikant, akordeon, myslite, ze me pusti hrat k vam? Musim mit povoleni ministerstva kultury“. My jsme na to říkali „hm hm, ale víte, tooo…“. On Mikla zarazil a říkal mu: „Proč se tak klepeš. Drogy? Marihuana, Koks?“. Majkl se začal smát a říkal: „Nene, pivo, vodke, cigarety, šampaňo“. A celník na to: „Ok ok, tak jo, pojeďte“. A nahnal nás k další frontě. Tam už jsme byli více v klidu. Sesbírali jsme celkem 16 razítek na ten malej papírek, zaplatili jakési další poplatky, prošli tzv. „face kontrol“, zjistili, že EU je nechutná, jelikož na hranicích byl nápis „Kontorlujeme vás proto, abychom nepřivedli do Evropské unie vaše nemoci“ a mohli jsme frčet do Polska. Do krásného Polska. Po těch čtyřech dnech to byla docela úleva, dát si pořádný jídlo, cítit tu svobodu. Takže jsme hned asi 50 km za hranicema našli super hospodu a pořádně jsme to rozjeli. Lasagně, špagety, řízky, pivo, kola, prostě všechno to, co symbolizuje ty krásný věci jako „nadnárodní firmy“, „globalizace“ atd. A bylo nám opravdu dobře. Tak se na nás nezlobte, jsme takový :D Do Varšavy se celkem nic výjimečnýho nestalo, snad jen to, že ani město s 3 miliony obyvatel nám už ani divný nepřišlo. Klub jsme našli asi za 5 minut a postavili před něj auto. Nanosili aparát a já šel konečně zaslouženě spát. Spal jsem asi hodinu, probral jsem se v 19 hodin a šel na pivo. Lidi se scházeli pomalu a hlavně klub to byl docela zajímavej, takovej intelektuálskej podnik. První kapela si dávala na čas a chlapci začali hrát asi až v 20:45! Hráli dobře a hráli hodně převzatejch písní, což mě trochu mrzelo. Lidi to ale znali, takže to bylo celkově moc příjemný vystoupení. Po nich jsme to rozbalili my a tak trochu zhejčkaný jsme všechny aparáty otočili pěkně doprava (teda jako volume) a byl to rachot jako svině. Rozjeli jsme to fakt brutálně, s energií, s náladou, jelikož to byl poslední koncert. S hrůzou jsme ale zjistili při prvních slovech zpěvu, že v podstatě aparát na zpěv je tak slabej, že nejsme skoro slyšet. Trochu jsme to stáhli, ale opravdu jen malinko a jeli dál. Lidi začali pařit a bylo to moc příjemné vystoupení. Přidali jsme 2x a těsně po 22 hodině jsme to ukončili. Lidi byli spokojeni, prodali jsme několik triček, CD ani MC jsme již bohužel neměli. Pokecali jsme, hlavně s mistrem Kefírem, který dělá výtečný stránky www.punkserwis.org a museli jsme jet. Dlouhá cesta nás čekala, opravdu dlouhá. Vyrazili jsme něco po jedenácté hodině a frčeli jsme si to směr Wroclaw (350 km), Wroclaw – Jelenia Gora (120 Km), Jelenia Gora – Usti (170 km). Bylo to velké, ale zábavné. Kecali jsme do rána a já vydržel řídit asi do 3:50 ráno, až za Wroclaw, kde jsme se s Hrdlou vyměnili. Byla to srandovní cesta a já si poprvé uvědomil, že cesta přes Polsko je krátká. Pro nás je teď krátký v podstatě cokoliv. A to je dobře, protože když pak jedem tady po CZ, vůbec nám to nepřijde. Je to dobré! J Hranice jsme přejeli asi v 5 ráno v Harrachově a v 8 ráno jsme byli doma. Skvělá cesta, skvělý tour, asi nejlepší. Příští rok opět, tentokrát snad už i v Rusku! Moc se těšíme!!! A nakonec pár informací, takové shrnutí: Celkem jsme najeli 3110 km, nafta nás vyšla (hlavně díky Bělorusku) na celých 8662 Kč, což znamená, že nás stál jeden kilometr zhruba 2,78 Kč. Naftu jsme kupovali za koruny (1litr 30 Kč), za zloté (1 litr 28 kč), za lita (1 litr za 25 Kč) a za rubly (1 litr v Bělorusku vyšel na 13 korun). 8.9. Jelenia Gora (PL) – vstup 7 Zl, předkapela GIP, lidí 150; 9.9. Gizycko (PL) – vstup 5 Zl, hráli jsme sami, lidí asi 70; 10.9. Vilnius (LT) – vstup 5 lita, kapely Satorius + Pendelis, lidí 200; 14.9. Minsk (BL) – vstup 7000 rublů, kapely asi 4, jména nepamatuju, lidí 250; 15.9. Baranovichi (BL) – vstup 4000 rublů, kapela ANYWAY! a další, lidí 170; 16.9. Varšava (PL) – vstup 10 Zl, jedna předkapela, lidí 70. Ještě jednou díky všem, co se podíleli na zorganizování tour 2006 – Mucha, Krzysiek, Jarek, Mistr z Gizycka, Elena a Akvilé z Vilniusu, členové Dr. Green, Domas, LongFace, Igor z Minsku, Dima z Minsku, Píďa z Minsku, Dima z Baranovichi + jeho přítelkyně, kapely Leniwiec, GIP, Anyway, Pendelis, You are in my september, Bagno, Brud Crou, a další. Díky také Jarkovi z Varšavy. Bylo to super! Díky!!!